Praha (1982 – dodnes)
Pokud bychom hledali kořeny současné největší legendy českého metalu, asi bychom se museli přenést někam na začátek osmdesátých let. Zpěvák Aleš Brichta, prošedší školní kapelou Destrukce, dostal někdy v roce 1979 lano od art rockové skupiny Apad, přičemž o dva roky později už v ní působil i kytarista Jiří Urban. V souboru pak proběhly určité rozepře, ohledně jeho dalšího hudebního směřování – polovina členů lpěla na důsledně art rockovém repertoáru, zbytek se rozhodl dělat o něco tvrdší muziku.
Tato trojice, tedy Aleš Brichta (voc, g), Miroslav „Tete“ Nedvěd (ds) a Jiří Urban (g, voc), k sobě pak na začátku roku 1982 přijala baskytaristu Oldřicha Maršíka a kytaristu Rudolfa Rožďalovského (ex-Monzun), pojmenovala se Arakain a už tehdy, jak je vidno z jejího prvního plakátu, se přihlásila k u nás se zatím klubajícímu stylu, zvanému heavy metal. Název následně vymyslel v hospodě (buď U Bukvajze nebo v Rezedě, to už si nikdo nevzpomíná) v poněkud podroušenějším stavu bubeník M. Nedvěd, když vyblábolil výraz o němž byl přesvědčen, že se jím označuje lék proti filckám. Po vystřízlivění pak vše uvedl na pravou míru (lék se jmenuje Neracain), ale členům kapely se víc líbil onen původní blábol a tak zůstalo u Arakainu, prvně plácnutého nesmyslu.
V té době soubor kromě nacvičování převzatých věcí od Iron Maiden, Judas Priest, Accept, či Motörhead a dalších pracoval i na prvních vlastních skladbách, které přinášel hlavně Brichta (později Urban a Rožďalovský), přičemž o jakési primitivní aranže se staral Rožďalovský. Texty se staly jednoznačně Brichtovou záležitostí. Ten také po několika koncertech odložil kytaru (nicméně až do čtyřiaosmdesátého na ni hrál ještě příležitostně), neboť se ukázala jako zbytečná a dále se věnoval jenom zpěvu.
První koncert si nově vzniklé těleso odbylo v dubnu 1982 v kulturním středisku Cíl a zajímavé na něm bylo to, že ač skupina hrála jednoznačně hard & heavy, pod vlivem v té době frčící nové vlny, vběhli na pódium její členové vymustrováni v podivných komických oděvech (trenýrky ála Sepp Maier, pruhované podkolenky, letecká kukla, rádiovka). Rychle jim ale došlo, že tyto kostýmy s hudbou, kterou hrají, poněkud neladí. Proto také na dalších kšeftech (v týdnu v klubech nebo kulturních domech jako třeba na Barče, o víkendu na tancovačkách hlavně mimo Prahu) už vystupovali oblečeni jak se na tvrdé ostré hochy slušelo a patřilo – v tričkách bez rukávů, vestách, a džínech s okovaným pásem. V listopadu dvaaosmdesátého kapela také získala kvalifikační přehrávky – tehdy jim pomohl kytarista Ivan Cifrinec (ex-Garáž), kterého Rožďalovský požádal o záskok právě při přehrávkách, neboť Ivan byl dobrým znalcem hudební teorie. Cifrinec se své úlohy zhostil dokonale a kapela papíry důležité k oficiálnímu hraní za peníze získala. Zaskakující kytarista ovšem ihned po přehrávkách Arakain opět opustil.
Brichta s Urbanem kapelu a její život „žrali“ nejvíc, byli největšími tahouny a proto se také nejvíce angažovali v aktivitách, které by ji mohly vynést co nejvýše. Měli s Arakainem prostě velké plány. Urban měl na starosti vizuální propagaci (logo, plakáty, pozvánky), ctižádostivý Brichta sháněl kšefty, hasil průšvihy a snažil se skupinu na patřičných místech obhajovat. Proti ostatním třeba prosadil i její účast na festivalu politické písně v Sokolově (1983) a celkem těžce nesl, když skupina nevyhrála žádnou z cen.
První sestava Arakainu se rozpadla v roce 1984, přičemž důvodem byl půlroční zákaz hraní, který přišel po udání, vztahujícímu se k jednomu koncertu ve Východních Čechách. Tehdy ono čekání nevydržel R. Rožďalovský, který odešel k pražskému tělesu Orient, a také O. Maršík, který na hraní prostě rezignoval. Urban byl již také rozhodnut odejít k Orientu, ale nakonec zůstal. Bylo tedy nutné soubor znovu obnovit.
Na inzerát se objevili kytarista Miloň Šterner (ex-HS-Band) a baskytarista Venca Ježek. Bohužel Šterner, ovládající vanhalenovskou techniku, tzv. „hammering“, nastoupil na podzim 84 na VŠ v Liberci, takže nestíhal ani hrát s Arakainem ani studovat. Vydržel v kapele necelý rok, ze školy nakonec odešel a musel nastoupit na vojnu. Nahradil ho Marek Podskalský z heavy metalovéŽelezné neděle (což jeho spoluhráč ze ŽN baskytarista Z. Kub zle nesl – za čas ale v Arakainu zakotvil i on, viz níže). V té době je už na svých propagačních fotografiích Arakain zachycen i vizuálně coby čistě heavy metalová kapela – to znamená kožené bundy a vesty, pobité hřeby a pyramidami, sem tam nějaký ten řetěz. Jenom džíny nahradí obepnuté pruhované kalhoty až o pár měsíců později. Centrem koncertů Arakainů se stal smíchovský KD Barikádníků, zvaný lidově Barča.
Směřování k neustále rychlejšímu metalu začalo vadit V. Ježkovi, neboť měl stále méně prostoru a času na svoje basové vyhrávky. Navíc se mu ani moc nezdála vizuální stylizace kapely – byl spíše muzikant a ty věci okolo, tedy hlavně image, ho příliš nezajímaly. Ve stejné době se vyhrotily i vztahy mezi bubeníkem M. Nedvědem a frontmanem A. Brichtou, což nakonec zapříčinilo Nedvědův přesun do kapely Orient. Společně s ním z kapely odešel i Ježek, který se rozhodl věnovat více studiu. Později se objevil ve formaci Rock Automat.
Do roku 1986 tedy nastoupil Arakain v nové sestavě: Brichtu, Urbana a Podskalského doplnili zkušený bubeník s jazz-rockovou školou Karel Jenčík (ex-Projektil, kdysi Karamel, Energit, atd.) a Podskalského kamarád a bývalý spoluhráč ze Železné neděle, baskytarista Zdeněk Kub, který se stal posilou i v rámci skladatelských aktivit souboru. Důležitou stránkou koncertu každé kapely je i zvuk – o něj se natrvalo staral bývalý kytarista Genu Láďa Čepelák. V té době s kapelou ještě navíc začala vystupovat jako stálý host zpěvačka z úplně jiné hudební oblasti, hvězdička Hannigova popového klanu Maximum Lucie Bílá. Zpočátku se zdálo, že to byl od Brichty tak trochu úlet, vystrčit do popředí heavy metalové skupiny vyjukanou holku, která je idolem diskomládeže se svou hitovkou „Neposlušné tenisky“, ale překvapivě se to naopak ukázalo jako dobrý tah. Když Lucie spustila svůj dnes již známý ječák, během okamžiku byla Barča její. S Arakainem pak jezdila asi jen dva roky, ale dodnes ji někteří kritici vytýkají, že heavymetalové manýry prosákly prakticky do všeho, co od té doby zpívala. Znáte to – i když nyje tklivou melodii, stačí aby vycenila zubiska a budete vědět, že přijde metalový řev.
Arakain v tom čase, ač měl stále amatérský statut, zněl a vystupoval jako ryze profesionální kapela. „Je nutné přiznat, že nové posily kapele velmi prospěly,“ píše hudební publicista Bohouš Němec v knize Arakain, 20 let natvrdo. „Hudba se stala mnohem přesnější a víc držela pohromadě.“ Jenčík s Kubem skutečně přinesli do kapely jakýsi řád, jejich podklad bubnů a basy odsýpal jako podle metronomu. Také Jiří Urban s neuvěřitelnou zarputilostí neustále víc a víc trénoval na kytaru, takže se výrazně zlepšil, Brichta se začal vyzpívávat do té polohy tak jak ji známe dnes, a Marek Podskalský? Ten nakonec odešel a příčina byla podobná jako u bývalého baskytaristy V. Ježka: tzn. neustálé zrychlování, postupné omezování melodické linky – Podskalský více tíhnul k blues a muzice jako Led Zeppelin nebo Van Halen a ona thrashová podoba metalu, k níž Arakain stále více inklinoval, mu připadala cizí. Po odchodu a asi roční zkušenosti u Projektilu založil svůj vlastní soubor, který pojmenoval Merlin. Díky iniciativě Z. Kuba se v kapele nakonec objevil kytarista tehdy ještě ne-blackmetalového [artist:ID=2963|text=Törru] Miroslav Mach, čímž se ještě více rozšířila skladatelská ekipa Arakainu. Svými nakrátko ostřihanými vlasy (díky vojenským katedrám na tehdejších VŠ) byl pro zahouněné fanoušky kapely trošku zklamáním, ale kytaru ovládal mnohem lépe než jeho předchůdce M. Podskalský.
Soubor si v té době stále upevňoval svoji pozici a byl považován vedle méně tvrdých Citronu a Vitacitu za nejoblíbenější českou skupinou těžkého kovu. Aleš Brichta to vysvětluje v knize Arakain, 20 let natvrdo: „Protože tady skoro nic v tomhle stylu kromě nás nebylo, mohli jsme si dovolit hrát v Praze každých čtrnáct dní. Dá se říct, že jsme v té době dělali nejtvrdší hudbu.“Skupina se pak po čtyřech letech od svého založení octla poprvé ve studiu aby nahrála svoje první věci. Tehdy se do celé záležitosti zamontoval nechvalně známý předseda textové komise Václav Hons. A. Brichta uvádí ve výše zmíněné knize: „Urban mi tehdy volal, že některé obraty v textech na první desce (Lucie) Bílé tutově nejsou Honse, ale moje, což byla pravda (Brichta tehdy pro Lucii napsal nějaké texty). Ovšem peníze za to bral Hons. On v té době dělal předsedu textové komise v Supraphonu a spolupracoval s Hannigem. Začuchal nějaké peníze, a tak se jednalo o vydání singlu pro Supraphon s podmínkou, že on provede lektorské úpravy textů, takže bude uveden jako jejich spoluautor. Vzpomínám na veselou historku, kdy změnil několik slov v textu ´Gladiátora´, takže namísto ´zbraň pevně v rukou´, navrhoval ´kyj pevně v rukou´. Nepomáhal ani můj argument, že gladiátoři kyje neměli a když budu zpívat kyj, každý bude rozumět pyj.“ Singl „Excalibur“/„Gladiátor“ byl natočen na podzim 1986 ve studiu Smetanova divadla, a dopadl (na české poměry) lehce nadprůměrně.
První písnička Arakainu ale vyšla na sampleru „Posloucháte Větrník…3“ a zní díky špatnému mixu a sestřihu (bez vědomí kapely) příšerně. Navíc původní název „Nesmíš to vzdát“ změnil Hons na „Cesta“ a sám vyinkasoval peníze za text, který podepsal pod pseudonymem Petr Mareček.
V té době už se také vědělo, že odejde bubeník K. Jenčík. „V metalu se muzikanti zase tolik neposlouchají, tam je to založené na figurách, které jsou dané, a z nich se nevybočuje,“ říká v knize Arakain, 20 let natvrdo. „…Občas mi hraní s Arakainem připadalo, jako když jde člověk do fitcentra a ne že produkuje nějakou muziku. Hudba podle mých představ je o komunikaci a ne o tom, že se nadřou nějaké šílené, byť kvalitní a náročné figury. Tím metal nekritizuju, ale dneska už to není moje srdeční záležitost. Písničky Arakainu jsou dodneška silné, líbí se, čas ukázal, že jsou dobré, ale mně tam chyběla ta komunikace.“ A protože v tom čase kapela také velice často koncertovala a jezdila mimo Prahu, a Jenčík přestal stíhat jak muziku tak zaměstnání, rozhodl se vyřešit to odchodem; později se na čas objevil v Sekyrově Projektilu a také v country projektu Artur!. Bylo tedy potřebné najít za něj náhradu – nejlépe nějakého mladého talentovaného blázna, který se Jenčíkovi alespoň trochu technicky přiblíží, ale navíc začne používat dva kopáky, což bylo u thrashe skoro více než nutné. A zároveň si najde takovou práci, která by ho příliš neomezovala v hraní s kapelou. Po výročním koncertě (5. let kapely) v pražské Lucerně toho správného šílence skupina našla. Za bicí tehdy zasedl Robert „Bob“ Vondrovic (ex-Autogen), který rychlé jízdě Arakainovské muziky zcela vyhovoval, a dokonce ji posunul ještě do rychlejších temp, i když samozřejmě nedosahoval Jenčíkovy přesnosti.
Jestliže odchod Jenčíka byl v kapele veřejným tajemstvím ještě dříve než k němu došlo, naprostým šokem se ukázalo rozhodnutí kytaristy M. Macha skončit s Arakainem také. K tomuto kroku ho dovedly nejen Vondrovicovy zběsile kulometné ale občas nepřesné palby na bicí, ale také Brichtovo nesnesitelně uzurpátorské chování – stalo se tak sotva pár měsíců po odchodu Jenčíka. Konkurs na kytaristu v září 1988 nakonec vyhrál Daniel „Rohlík“ Krob z plzeňského metalu Ferat. Mach nicméně poctivě odehrával koncerty s Arakainem až do konce roku a mezitím učil Kroba všechny svoje kytarové party. Později se objevil v nepříliš výrazné Imrichově partě Alarm.
Ještě v roce 1988 Arakain natočil další silně thrashový singl ve studiu Propast u Petra Jandy a i na koncertech se prezentoval už jednoznačně jako thrash metalová skupina. V image oblečení zmizely pruhované kalhoty a kůže, nahradily je „thrashové“ rozervané džíny, vesty z téhož materiálu a černá trička s emblémy oblíbených skupin. Hudební inspirace soubory Metallica a Slayer byla více než zřejmá – muziku v té době skládali nejvíc Urban s Kubem – a nadto měla kapela díky Brichtovým textům onen zvláštní český šmak. Bylo to svojské, v tuzemsku originální a jedinečné. A také úspěšné – neboť po dobrých výsledcích singlů v rozhlasových soutěžích se Supraphon rozhodl vydat skupině LP-desku. Skupina si také odbyla svoje televizní vystoupení – pro slovenský Triangel natočila klip „Thrash The Trash“, v ČT se objevila v Hudebním ringu a ve známém „varujícím“ publicistickém pořadu Sondy (1989), který se zabýval „výstředně oblékanou mládeží a jejími vzory“.
Ale ještě předtím si Arakain zahrál na známém festivalu v polském Jarocinu (1988), a protože vzbudil zasloužený ohlas, přineslo mu to i účast na festivalu Metalmania v Katovicích, kde se setkali se svými českými metalovými konkurenty z ostravského Citronu. O rok později si Metalmanii zopakoval a v září příštího roku se představil i v „zemi kde zítra znamená už včera“ na festivalu „Pop maratón“ v Moskvě.
V roce 1989 se souboru ujal manager Slávek Jíša, který měl spousty kontaktů s různými kulturními středisky jak v Čechách tak i na Slovensku, takže kšefty se jen hrnuly. Z této a jiných skutečností (zájem o HM, popularita skupiny, vlastní fan club) vyplynulo, že by bylo celkem přirozené Arakain profesionalizovat. Navíc se konečně zrealizovalo natočení první desky „Thrash The Trash“ ve studiu Propast, která vyšla ovšem až o rok později. V tom čase se také kapela představila na rockfesťáckém „Metalfestu“, kde jí a dalším HM skupinám (Törr, Vitacit, Titanic, Motorband, Tublatanka, Aksent) tleskalo okolo dvanácti tisíc fanoušků.
Jenomže: tehdy se jako dravý pták vrhl na kapelu tehdejší tuzemský nejslavnější metalový pěvec Ladislav Křížek. Svoji popularitu, získanou u ostravského Citronu, chtěl využít pro svůj vlastní ambiciózní projekt, který by byl spojený s jeho jménem a jeho hudbou. Z Arakainu ukradl do své právě se zrodivší kapely Kreyson bubeníka Boba Vondrovice a kytaristu Dana Kroba. A aby se situace pro skupinu stala ještě více složitější – A. Brichta prožíval zrovna svoje alkoholové období, a to tak silně, že už i samotný soubor zcela vážně uvažoval o jiném zpěvákovi. Jenomže pak si všichni uvědomili, že bez Brichty by to už nebyl Arakain. Anebo byl ale jiný – lepší, horší, kdo ví?
A tak do devadesátých let vstoupil Arakain, sice slavný, ale značně oslabený a rozklížený. Krátce po revoluci se ale vrátil kytarista Mirek Mach z neúspěšné anabáze Imrichova Alarmu, náhradu za Vondrovice kapela našla ve vytáhlém bubeníkovi Štěpánu Smetáčkovi (ex-Řetěz) a mohlo se jet dál.
